Co se studenti díky předmětům z historického modulu naučí?
Snažíme se postavit výuku tak, aby nebyla určená pouze historikům, ale chceme ukázat dějepisný pohled na svět i těm, kdo mají zájem o filosofii, psychologii, antropologii a podobně. Tento pohled je jednak vývojový, což znamená, že má na zřeteli proměny v čase, a jednak je oproti jiným disciplínám, třeba filosofii, dosti empirický v tom smyslu, že by měl ukázat, že tvrdit mohu pouze to, co mohu pramenně podložit. To pokládáme za to hlavní. Rozhodně si nemyslíme, že by studenti měli znát celé dějiny, jde nám spíš o to, aby se naučili dějepisně vidět svět.
Liší se nějak váš přístup k dějepisu od toho, na nějž bývají studenti zvyklí ze střední školy?
Ano a řekl bych, že podstatně. Záleží samozřejmě jak na kterém gymnáziu nebo střední škole, ale dějepis se bohužel většinou traktuje jako namemorovaná znalost faktů. Studenti jsou pak přesvědčeni, že uspějí u zkoušky, budou-li znát co možná největší množství faktů nazpaměť. A navíc faktů zcela dekontextualizovaných. Přitom nám jde o pravý opak. My chceme spíš ukázat souvislosti a to, jak se dá s určitými pramennými zprávami, daty nebo chcete-li fakty, zacházet v rámci nějakých výkladů, tedy v rámci jejich kontextualizace. O ní nám jde vlastně mnohem víc než o ta fakta samotná. Je velmi těžké najít v tom rovnováhu, protože je jasné, že nějaká faktografická znalost je nutná, aby vůbec bylo o čem mluvit. Nesmí být ale samoúčelná.
S čím se studenti v rámci povinných atestů Historického modulu nejvíce potýkají?
Naše zkoušky jsou postaveny na rozboru literatury a možná že právě tady se nejvíc projevuje to nedorozumění mezi znalostí faktů a způsobilostí kontextualizovat. Když se ptáme například na to, jak Henri Pirrene vykládá vznik středověkých měst, jde nám spíš o jeho výklad a o to, v jakých souvislostech to uvádí. Kdy a kde vzniklo jaké město, to už jsou spíš takové příklady, na kterých nebudeme příliš bazírovat. Mnoho studentů je ale zvyklých, že právě na tomhle se bazíruje nejvíc, a tak neustále uvádějí atomární fakta, ale onen Pirrenův výklad už neznají. To velmi souvisí s tím, že spousta studentů jde ke zkoušce pouze s cizími výpisky, které někdo připravil většinou tak, že atomizoval fakta, čímž úplně zrušil výkladovou souvislost, a to se pak u zkoušky výrazně projeví.
Jsou nějaké směry v rámci historie, kterým by se naši vyučující věnovali více?
Jak jsme se tu na modulu sešli, tak se věnujeme poměrně různým směrům historie nebo reflexe historické vědy. Jaroslav a Blanka Altovi se věnují hlavně dějinám kultury a výtvarného umění, Zdeněk Nešpor dějinám náboženství, Markéta Pražáková Seligová a částečně já dějinám rodiny, Roman Zaoral dějinám každodennosti a ekonomickým dějinám období středověku, Jiří Pešek se věnuje devatenáctému století a otázkám politického myšlení a národních ideologií, Jan Tuček se věnuje otázkám kolem dějepisných narativů, které byly užívány k jakési identitotvorné činnosti různých skupin, atd. Obecně se dá říct, že nám nejde o politické dějiny, ale spíše o dějiny faktograficko-náboženské, o dějiny kulturní, civilizační a spíše o otázky změn strukturálních rysů a obecnějších souvislostí.
Měli byste pro studenty, kteří už teď vědí, že by se rádi zaměřili na historii, nějaká doporučení ohledně předmětů, které by stálo za to si zapsat už v 1. ročníku?
Nejpodstatnější je načíst literaturu k Úvodu do historie, ke které se potom opakovaně vracíme i u dalších zkoušek. Pro vážnější zájemce o historii je pak připraven Historický proseminář I.: úvod do studia dějepisu, který by jim měl ukázat, jakým směrem mohou dál rozvíjet svůj zájem. Lze si zapsat i různé dílčí kurzy, záleží ale na tom, jak se sejde zájem studenta s tím, co který vyučující přednáší.
